Jarní prázdniny, Olomouc, zmatek
Ahoj!
Mí rodiče se rozvedli, když mi byly 2 roky.
Nijak se tím netrápím - respektive ne stále, mužský vzor mi nechybí a s mou mámou žijeme pohodlný život, který s největší pravděpodobností naruší pouze odchod na střední školu za rok a půl. Líbí se mi to.
Na druhou stranu jsem si vědoma, že můj otec je můj otec, a že mě bude chtít vidět častěji než jednou za měsíc. Ale copak to půjde?
Až budu na víkend jezdit domů a budu se těšit na teplo své postele a na útulnost pokoje, nebudu jistě očekávat prázdný studený dům, kde žije jen jeden člověk a jeden ze dvou týdnů u něj tráví šestiletá dcerka. Dům, kde jsem prakticky stále na návštěvě, na jehož personál si nikdy nezvyknu, jehož televizi často nedokáži ovládat, jehož pokoj pokládaný za "můj" je každý týden v jiném stavu.
Je to teď hodně zmatené. Nevím, co se tam děje. A to bych měla přijet o víkendu a zůstat na týden. Co se táta a bratr vrátili s Alp, je vše jinak. A táta si myslí, že zase vše pokazil.
Snad může přestat obviňovat sám sebe a přijít na to, že všichni lidé nejsou svatí. Hlavně ona ne. Ale copak chce?
Jde mi v podstatě jen o to, abych nepřišla do polo-vystěhovaného domu. kde bude jen jeden člověk. Je to trochu děsivé, nemyslíte?
Tenhle článek je zmatený - protože tahle situace je dost zmatená. Přinejmenším alespoň teď se cítím úžasně. A to ani nevím proč. Nemám nejmenší tušení. Nechci to ani vědět. Zjistila jsem kdo jsem, ale to sem nepatří. Tak zase příště. A - ano, nikdo tu není. :)
Loučím se,
Zatím!
